Co když se představa zářivého ráje, kterou si lidstvo po staletí spojuje s posmrtným životem, vůbec neshoduje s tím, co někteří lidé popisují po přežití kritického stavu?
Výpovědi lidí, kteří prošli zástavou srdce nebo jinou život ohrožující situací, patří mezi nejpodivuhodnější svědectví, jaká člověk může slyšet. Někteří hovoří o světle, klidu a pocitu naprostého bezpečí. Jiní popisují zvláštní prázdnotu, nekonečný prostor, ticho nebo intenzivní setkání se sebou samými.
Takzvané zážitky blízké smrti neboli NDE (near-death experiences) proto fascinují nejen veřejnost, ale také vědce. Zároveň je však důležité rozlišovat mezi tím, co člověk skutečně prožil a později popsal, a tvrzením, že jeho zkušenost dokazuje existenci určité podoby posmrtného života.
A právě tato hranice dělá celé téma ještě zajímavějším.
Svědectví, která nezapadají do běžné představy o ráji
Když se řekne zážitek blízké smrti, mnoho lidí si automaticky představí dlouhý tunel, jasné světlo, zemřelé příbuzné nebo pocit, že člověk vstupuje do jiného světa.
Některá svědectví skutečně obsahují podobné motivy.
Jiná jsou ale překvapivě abstraktní.
Lidé někdy nehovoří o žádném konkrétním místě. Nevidí zahrady, anděly ani známé tváře. Místo toho popisují zvláštní prostor, intenzivní světlo, hluboké ticho nebo pocit, že čas přestal existovat.
Jedním z nejvýraznějších rysů některých výpovědí je právě absence běžného prostředí.
Není kam jít.
Není co uchopit.
Není ani jasné, kde člověk vlastně je.
Přesto může být pocit přítomnosti nebo vědomí sebe sama mimořádně silný.
Několik minut, které se mohou zdát jako celá věčnost
Lidé, kteří přežili srdeční zástavu, někdy popisují zvláštní změnu vnímání času.
Minuty mohou působit jako mnohem delší období. Jindy naopak celý zážitek působí, jako by se odehrál v jediném okamžiku.
To je jeden z důvodů, proč nelze subjektivní popis jednoduše převést na běžnou časovou osu.
Člověk může po probuzení říci, že byl „někde“ celé hodiny, přestože lékařská péče probíhala jen několik minut.
Neznamená to automaticky, že jeho vědomí skutečně existovalo mimo tělo po celou tuto dobu. Ukazuje to především na to, jak neobvykle může lidský mozek v kritickém stavu zpracovávat čas, vzpomínky a vlastní identitu.
Spíše pocit než obraz
Na těchto zkušenostech je pozoruhodné také to, že jejich popis bývá často velmi obtížný.
Člověk se může pokoušet vysvětlit něco, pro co běžný jazyk jednoduše nemá vhodná slova.
„Bylo to jako světlo.“
„Bylo tam ticho.“
„Měl jsem pocit, že všechno chápu.“
„Čas přestal existovat.“
Takové věty se v různých svědectvích objevují v mnoha podobách.
Nejde však nutně o doslovné popisy nějakého fyzického místa. Mohou být pokusem převést velmi intenzivní subjektivní zkušenost do slov, která máme k dispozici.
Právě proto mohou dva lidé popisovat velmi podobný vnitřní prožitek úplně jiným způsobem.
Zvláštní setkání se sebou samým
Dalším motivem je intenzivní introspekce.
Někteří lidé po podobné zkušenosti tvrdí, že během ní začali přemýšlet o svém životě s nebývalou jasností.
Nevzpomínali pouze na jednotlivé události.
Měli pocit, že najednou chápou význam svých rozhodnutí, vztahů a způsobu života.
Tento fenomén se někdy popisuje jako životní bilance.
Ne vždy je přitom spojován s pocitem trestu.
Spíše může jít o mimořádně intenzivní uvědomění toho, jak člověk jednal a jak jeho jednání ovlivňovalo ostatní.
Jako kdyby se na vlastní život díval z odstupu.
Ticho, které není prázdné
V některých svědectvích se opakuje také motiv absolutního ticha.
Na první pohled může působit děsivě.
Pro některé lidi je však naopak uklidňující.
Nejde o ticho běžného pokoje, kde člověk stále slyší vlastní dech, vzdálený automobil nebo zvuky domácnosti.
Je popisováno spíše jako nepřítomnost všeho rušivého.
A právě v takovém prostředí se podle některých svědectví objevuje neobvykle silný pocit klidu.
Pro vědu je přitom velmi obtížné přesně určit, co tento pocit způsobuje.
Může souviset se změnami mozkové činnosti, nedostatkem kyslíku, působením léků, změnami neurotransmiterů nebo jinými fyziologickými procesy spojenými s kritickým stavem.
Proč někteří lidé nevidí žádné náboženské postavy?
Jedním z nejzajímavějších aspektů těchto příběhů je jejich různorodost.
Někteří lidé popisují zemřelé příbuzné.
Jiní hovoří o světle nebo neznámé přítomnosti.
Další žádnou postavu nevidí.
A někteří lidé nepopisují vůbec nic.
Kulturní a náboženské prostředí přitom může ovlivňovat způsob, jakým člověk svůj zážitek později interpretuje.
Člověk vychovaný v určité tradici může neznámý prožitek vysvětlit prostřednictvím symbolů, které zná.
Jiný člověk může stejnou zkušenost označit za neurologický jev, změněný stav vědomí nebo něco, co jednoduše nedokáže pojmenovat.
To však samo o sobě neříká, která interpretace je správná.
