Odtud se rodí tichý boj: mezi touhou dělat „to, co je správné“, a potřebou chránit svou duši. Někteří se vracejí znovu a znovu, přesvědčeni, že jejich přítomnost je konečným důkazem. Jiní zapálí doma svíčku, šeptem si povídají, modlí se, dívají se na fotografii, nechávají slzy bezpečně téct – a cítí, že to říká vše, aniž by museli vkročit mezi hroby.
Myšlenka, která se obsesivně vrací, bez ohledu na rituál, je, že láska se neměří kilometry, věnci ani kontrolovanými návštěvami, ale intenzitou myšlenek, upřímností vzpomínek, způsobem, jakým se vám třese hlas, když vyslovíte jméno.
Tělo zůstává a duše pokračuje ve své cestě – není zavřená v rakvi ani uvězněná na náhrobku; hřbitov se stává především místem pro živé, kde mohou plakat, říct to, k čemu se nedostali, kde se mohou uzdravit, zatímco spojení je udržováno při životě skrze paměť, něhu a lásku, ať jste kdekoli.
