ztratily. Je to připomínka toho, že z našich životů nakonec zbývají jen drobné střípky, které země pohltí, aby je po letech vydala dalším generacím jako tajemství bez odpovědí.
Když minulost promluví skrze ticho
Dnes, když tyto předměty spočívají pohromadě v jedné ruce, tvoří podivnou, téměř mystickou sbírku. Jsou mementem pomíjivosti a zároveň důkazem, že lidská stopa v čase se nedá tak snadno vymazat. V každém zrezivělém kousku kovu a v každém odlesku skla žije kousek zapomenuté duše, která čeká na to, až jí někdo znovu bude věnovat chvíli pozornosti.
