A nejbolestivější bylo si myslím, že veškerému úsilí si toho nikdo nevšiml. Nikdo neslavil. Nikdo to neviděl.
Nečekané setkání
Jednoho dne, vyčerpaný a zmatený, sešel na lesní mýtinu. Tam byla holubice, jak pije vodu z potoka. Vrána se k němu třásla a blížila se.
"Můžu s tebou mluvit?" zeptal se tiše.
„Samozřejmě,“ odpověděla něžně.
„Snažila jsem se být jako ty,“ řekl. „Létat jako ty, zpívat jako ty… Dala jsem do toho všechno, ale pořád se cítím prázdná. Nikdo mě nevidí, nikdo si mě neváží. Možná nemám žádnou hodnotu.“
Holubice se na něj podívala bez soudu, s hlubokým klidem. Pomalu se přiblížila a odpověděla:
—Vráno, nenarodil ses, abys napodoboval. Narodil ses, abys letěl vysoko, abys viděl to, co nikdo jiný z výšin nevidí. Tvá píseň není tichá, ale zvěstuje změnu ročního období. Tvé peří není bílé, ale chrání. Jsi nezbytný. Les potřebuje tvůj stín stejně jako mé světlo.
Vrána sklopila zrak a pohnula se.
„Ale nikdo si toho nevšímá…“
„Protože sis toho přestal všímat první,“ řekla holubice. „Když se vzdal sám sebe, abys se stal jako já, vzdal se také své podstaty. A bez tvé podstaty není lesku. Bez tvé pravdy není letu .“
Probuzení
Té noci se havran vrátil k dubu. Ale už nebyl stejný.
Podíval se na svůj odraz v řece a poprvé neviděl žádnou ošklivost. Viděl hloubku, historii, sílu. A když se první paprsek úsvitu dotkl jeho křídel, rozevřel je a odletěl.
