Existují pravdy, které nás tiše provázejí, i když je přijímáme jen pomalu. Jednou z nich je, že začneme naplno žít, až když přestaneme chtít být jako ostatní a odvážíme se být sami sebou. Někdy to, co si myslím, že nám chybí, už máme v sobě, ale zapomněli jsme na to nebo to přestali vidět.
Lesní vrána
Vysoko v srdci starobylého lesa, kde se stromy tyčily jako prastarí obři a sluneční světlo prosvítalo listy jako zlaté nitě, žil havran. Byl to impozantní pták se širokými křídly, peřím černým jako noc a hlubokým hlasem, který se ozýval jako starodávný zvuk. Nikdo se ho nebál, ale ani se k němu nepřiblížil. Pozorovali ho z dálky, jako by jeho přítomnost evokovala něco smutného, něco nepochopeného. A na to cítil.
Každé ráno se havran probudil s prvními paprsky slunce. Otřepal si z křídel kapky rosy a usadil se na nejvyšší větev starého dubu. Odtud pozoroval svět. Jeho pohled byl neustále upřen na ni: křehkou bílou holubicí s jemnou písní, která jako by léčila vzduch. Letěla blízko země, obklopená lesními zvířaty, která ji obdivovala a oslavovala. „Jak je krásná,“ říkali. „Jaký klid přináší.“
Z vyhlídky se vrána stáhla, ne ze závisti, ale z hlubokého pocitu nepatřičnosti. Nikdo ho nenazýval krásným, nikdo na něj nečekal, nikdo mu neposlouchal. Jeho myšlenky byly čím dál těžší.
Touha být někým jiným
Postupem času začala vrána pochybovat sama o sobě. Začala vnímat svůj stín nikoli jako přirozenou součást sebe sama, ale jako břemeno. Snila o tom, že bude mít měkká křídla holubice, její světlo, její zpěv. A pak učinil rozhodnutí, které poznamenalo jeho život: pokusí se být jako ona.
Ode dne se přestal s velkou silou vznášet do vzduchu. Létal nízko a pomalu, napodoboval jemné pohyby holubice. Znovu a znovu si upravil peří a hledal záblesk, který jeho černé peří nedokázal odrážet. Snažil se zpívat jako ona, ale jeho hluboký hlas se lámal. Snažil se usmát
