Některé příběhy nás zastaví v mžiku. Příběh Gerharda Schuga je jedním z nich. Tento muž, zdrcený ztrátou dcery a zatížený vážnými nemocemi, upadl na pět dní do kómatu. To, co tam zažil – vize neobvyklé intenzity a znepokojivé soudržnosti – radikálně změnilo jeho vztah k životu. Svědectví, které vyvolává otázky, dojímá nás a nutí nás k zamyšlení.
Muž, kterého život srazil na kolena
Abychom pochopili význam této zkušenosti, musíme nejprve pochopit příběh Gerharda Schuga. Tento muž prožil útrapy, které by mnozí z nás neunesli. V roce 2019 ztratil svou nejstarší dceru Tanju, která náhle zemřela na plicní embolii. Byla to ztráta, kterou se nedalo překonat. Jako by to nestačilo, trpí také řadou vážných zdravotních problémů: Parkinsonovou chorobou, poraněním míchy a srdečními a plicními komplikacemi.
Zlomený zármutkem a fyzicky vyčerpaný Gerhard postupně upadal do těžkých depresí. V rozhovoru pro Thanatos TV, který zprostředkoval *Mirror*, se svěřil: *„Strašně mi chyběla. Už jsem tam nechtěl být, cítil jsem se sám a všemi zapomenutý.“* V tomto stavu naprosté zranitelnosti se ocitl hospitalizován na jednotce intenzivní péče, než upadl do kómatu.
Snímky z jiných míst, s úžasnou přesností
Během oněch pěti dnů se Gerhard nesetkal ani s bílým světlem, ani s klidnou krajinou. Jeho zážitek nabral zcela jiný směr. S znepokojivou jasností popsal temný a majestátní svět: *„Stál tam obrovský palác z šedého kamene se štíhlou střechou připomínající asijskou architekturu. A uprostřed plochý trůn, jako by byl vytesaný z jednoho bloku surové skály.“*
V tomto strohém prostředí je svědkem scén, které ho mrazí až na kost. Lodě kotvící podél mola, postavy vedené jedna za druhou k impozantnímu trůnu. Sleduje to, zkamenělý, neschopný zasáhnout. *„Byl jsem v centru toho všeho. Nebyla to moje přítomnost, co mě děsilo – bylo to, co se dělo kolem mě.“*
