Prostor byl prázdný.
Zcela prázdné.
Chevrolet zmizel.
Zůstal jsem bez hnutí.
Myslel jsem, že to někdo ukradl.
Myslel jsem, že se mi to zdá.
Myslel jsem cokoli, jen ne pravdu.
Hned jsem zavolal Danielovi.
Zvedl to na třetí zazvonění.
—Ahoj, tati.
—Kde je auto?
Nastalo dlouhé ticho.
Pak odpověděl s naprostým klidem.
—Prodal jsem to.
Myslel jsem, že jsem se špatně doslechl.
—Co jsi říkal?
—Prodal jsem to.
—Co tím myslíš, že jsi to prodal?!
—Claire vždycky chtěla jet do Paříže. Potřebovali jsme peníze. Navíc jsi s tím autem uvízl už třicet let. Je čas jít dál.
Nemohl jsem mluvit.
Podlomily se mi nohy.
Spadl jsem a sedl si na podlahu garáže.
Když jsem poslouchala syna, jak ospravedlňuje neospravedlnitelné, cítila jsem něco, co jsem necítila ani v den Elenina pohřbu.
Prázdný.
