Často se předpokládá, že Alzheimerova choroba postihuje pouze starší lidi. Rebecce však byla diagnostikována v pouhých 48 letech. Její příběh, vyprávěný s odzbrojující upřímností, nás vyzývá k lepšímu pochopení této rané formy onemocnění – a k přehodnocení toho, jak podporujeme ty, které milujeme.
Když mozek vysílá první varovné signály
Stejně jako mnoho z nás, i Rebecca zpočátku připisovala tyto chvíle prázdnoty stresu. A upřímně řečeno, kdo by jí to mohl zazlívat? Mezi pracovními povinnostmi, péčí o děti a organizací každodenního života náš mozek neustále pracuje. Zapomenuté jméno, zmeškaná schůzka… tyto drobné zádrhely se zdají být tak triviální.
Přesto se jednoho rána něco změnilo. Jeho mysl byla naprosto prázdná. Nemohly se z ní vynořit žádné myšlenky, žádné záměry. Jen těžké vnitřní ticho, těžko pojmenovatelné a hluboce znepokojivé.
Rebecca nepociťovala jen přechodnou únavu. Ve skutečnosti to byl úplně první příznak časné Alzheimerovy choroby – této varianty onemocnění, která může postihnout lidi mladší 65 let, někdy už po čtyřicítce.
Když zapomnětlivost přesahuje pouhé rozptýlení
V následujících týdnech se začaly vyplouvat na povrch další incidenty. Nejvýraznějším zůstává případ s vejcem, které zůstalo na sporáku. Vyšla si na procházku a po návratu ji o půl hodiny později přivítal zakouřený dům. „Ten den jsem mohla přijít o všechno,“ svěřuje se s obdivuhodným klidem.
Tyto výpadky soustředění nemají nic společného s běžnými rozptýleními. Zaměřují se na ta nejzakořeněnější gesta, ta, která jsme po léta prováděli mechanicky. Právě v tom spočívá zvláštnost Alzheimerovy choroby s časným nástupem: postupuje tiše a vklouzává do záhybů každodenního života.
