Chcete odhalit lež? Tyto dvě otázky mohou odhalit rozpory v příběhu
Na sociálních sítích se šíří tvrzení, že k odhalení lháře údajně stačí položit dvě jednoduché otázky. Často bývá připisováno Albertu Einsteinovi, pro takové tvrzení však neexistují spolehlivé historické důkazy. Samotná myšlenka nicméně vychází z principů behaviorální psychologie a poznávacích procesů.
Nejde o žádný kouzelný trik ani o stoprocentní metodu, jak poznat lež. Některé otázky však mohou člověka přimět podrobněji rekonstruovat událost, a tím odhalit rozpory, které při běžném vyprávění zůstávají skryté.
Proč může být lhaní psychicky náročnější?
Když člověk vypráví pravdivou událost, obvykle si vybavuje něco, co skutečně prožil. Nemusí proto vytvářet celý příběh od začátku.
U lži je situace složitější. Člověk musí nejen vytvořit určitou verzi událostí, ale také si pamatovat, co už řekl, hlídat časovou posloupnost a případně upravovat další odpovědi tak, aby do sebe všechno zapadalo.
Právě tato zvýšená kognitivní zátěž může někdy vést k rozporům.
To však neznamená, že každý, kdo zaváhá, zapomene detail nebo působí nervózně, automaticky lže. Nervozita může mít mnoho jiných příčin.
První otázka: „Řekni mi přesně, co se stalo, krok za krokem.“
Tato otázka působí jednoduše, ale člověka nutí rekonstruovat celou událost v určitém pořadí.
U skutečné vzpomínky mohou být některé detaily zapomenuty. To je naprosto normální. Důležitější je sledovat, zda základní příběh zůstává konzistentní.
U vymyšleného příběhu se mohou objevit například:
- nejasná časová posloupnost,
- náhlé změny ve vyprávění,
- rozpory mezi jednotlivými částmi,
- vyhýbání se konkrétní odpovědi,
- neobvykle dlouhé přemýšlení při jednoduchých otázkách.
Ani jeden z těchto znaků však není sám o sobě důkazem lži. Smyslem je sledovat celkový obraz, nikoli jeden izolovaný signál.
Druhá otázka: „Co se stalo těsně předtím a co potom?“
Právě kontext může být velmi zajímavý.
Člověk, který popisuje skutečnou událost, si často dokáže vybavit alespoň některé okolnosti, které jí předcházely nebo následovaly. Mohou to být například lidé v okolí, místo, rozhovor, přesun nebo jiná drobná událost.
Pokud se příběh soustředí pouze na hlavní okamžik a všechno před ním i po něm zůstává nápadně prázdné, může být užitečné položit další neutrální otázky.
Ne proto, abyste někoho „nachytali“, ale abyste zjistili, zda jednotlivé části vyprávění dávají smysl dohromady.
Největší chyba? Spoléhat se na řeč těla
Existuje mnoho populárních tvrzení, podle kterých lze lháře poznat podle uhýbání pohledem, dotýkání se obličeje, zkřížených rukou nebo neklidného pohybu.
Ve skutečnosti je takový přístup velmi nespolehlivý.
Někteří lidé při stresu uhýbají pohledem, jiní se naopak snaží oční kontakt přehnaně udržovat. Nervozita může být způsobena strachem, rozpaky, nejistotou nebo samotnou nepříjemností rozhovoru.
Mnohem rozumnější je zaměřit se na obsah výpovědi, její konzistenci a změny v průběhu rozhovoru.
Neobviňujte příliš rychle
Pokud vám něčí odpověď připadá zvláštní, není dobré okamžitě říct: „Lžeš.“
Taková reakce může člověka dostat do defenzivy a rozhovor se rychle promění v hádku. Místo toho lze položit další otevřenou otázku:
„Můžeš mi to ještě jednou popsat od začátku?“
Nebo:
„Nejsem si jistý, jak přesně šly ty události po sobě. Můžeš mi to upřesnit?“
Takový přístup poskytuje více prostoru pro vysvětlení a zároveň umožňuje lépe porovnat jednotlivé části příběhu.
