Před pár měsíci  si přede mě sedla 64letá žena  . Nepřinesla si žádné testy, nestěžovala si na žádné fyzické utrpení. Ale pronesla větu, která všechno zastavila:

"Doktore... umírám. Y no es por una enfermedad del cuerpo."

Rozplakala se a pak zašeptala něco, co jsem slyšela už tolikrát, ale nikdy to nebylo jednodušší:

"Las personas que más amó, las mismas en las que confió durante toda su vida, la estaban destruyendo lentamente."

Její příběh není výjimkou. Stále častěji po šedesátce přicházejí do kanceláře lidé s úzkostmi, depresemi, nespavostí, chronickým vyčerpáním a dokonce i somatickými onemocněními, jejichž  původ  nespočívá ve viru nebo orgánu, ale ve  vztazích, které je pohlcují , nikoli vyživují.

Po šedesátce se srdce stává více odhaleným

Stárnutí přináší skutečné změny v našem myšlení a cítění.  Tolerance se zvyšuje a schopnost stanovovat  zdravé hranice  klesá. Mnozí dávají přednost  harmonii  před konflikty a hledají „ mír “.

Co se zdá být moudrostí, se může proměnit v past: dobří lidé se stanou snadným terčem pro své blízké, kteří používají  manipulaci , zostuzení nebo emocionální vydírání.

Připočtěte k tomu něco, co mnoho lidí intenzivně pociťuje po dosažení šedesátky:  „syndrom konce času“  – touhu uzavřít kruhy, odpustit, sjednotit rodinu, být užitečný a milovaný. Když je tato hluboká potřeba nedostatečně naplněna, otevírají se dokořán dveře  emocionálnímu zneužívání .

Když se emocionální stres změní v nemoc

Neustálé vystavení křiku, obviňování, nerealistickým požadavkům, vydírání nebo opovržení stimuluje  vylučování kortizolu . V malých dávkách je  nezbytný ; ve  velkém množství se stává destruktivním.

Důsledky chronicky zvýšené hladiny mohou zahrnovat:  hypertenzi , poruchy trávení,  potíže s pamětí ,  nespavost ,  generalizovaný zánět  , depresi a oslabenou  imunitní obranu .

Viděl jsem lidi, kteří jako by  za 2 roky zestárli o 10 let. Ve stáří se tělo tak snadno neregeneruje; každý konflikt zanechává hluboké stopy.