V minulosti na venkově stádo každý den za úsvitu a soumraku přecházelo ulici, vedené pastevcem – váženým mužem, který znal každou krávu ve vesnici nazpaměť a bral je na pastvu, jako by to byly milované a známé tvory z dětství.

V dávných dobách se život na vesnici řídil jednoduchými, ale posvátnými rytmy – přírody, práce a lidí. A jedním z nejživějších a nejpřirozenějších zvyků byl přechod stáda. Každé ráno, za východu slunce, uliceVesnice ožila pod těžkými kroky krav, které pomalu, jedna za druhou, kráčely na pastvinu. Při západu slunce se stejně poslušně vracely, plné prachu a vůně trávy, zahalené tichem večera. Toto přicházení a odcházení bylo přirozeným obrazem dětství mnoha dětí a symbolem venkovského řádu.

V jejich čele stál pasáček – klíčová postava vesnického života. Nebyl to obyčejný pastýř, ale muž s grácií a trpělivostí, který znal všechna zvířata ve vesnici podle jména, barvy, chůze a povahy. Od Domnicăovy krávy se skvrnou na čele až po Floricăovu, která měla menší zvonek, pasáček přesně věděl, komu která patří. Měl s nimi zvláštní pouto, založené na rutině, jemném volání a vzájemné důvěře. Bral je na pastvu a zůstal s nimi ve dne v noci, hlídal je před psy, hady nebo nepříznivým počasím.

Stádo nebylo jen skupinou dobytka – bylo součástí rodiny. Každá domácnost s klidem v duši svěřovala svou krávu pastevci, protože věděla, že je ten muž odvede na bujnou trávu, na místa známá z otce na syna. A večer, když se z konce ulice ozval zvuk zvonků, hospodyňky vycházely k bráně a čekaly na svou krávu. Někdy ji volaly jménem, ​​někdy se kráva sama zastavila u brány, protože věděla, že to je její domov.

Byl to téměř rituální obraz: pasáček kráčel pomalu s holí v ruce, pískal si nebo mluvil se zvířaty a za ním – stádo, s rovnoměrnými kroky a laskavými pohledy. Ve vesnici chodily děti bosé, aby se podívaly na procházející krávy, a staří muži se usmívali ze svých verand. Země se pod desítkami kopyt lehce chvěla a vzduch voněl teplou hlínou a posekanou trávou.