Na první pohled se mnoho lidí zdá být bezchybných : široce se usmívají, mluví zdvořile a vědí, co říct. Skutečná zkouška charakteru však nespočívá v záři reflektorů, ale v těch obyčejných okamžicích, kdy o nic nestojí ani o veřejnost. Tam se bez námahy projeví reflexy, které ukazují, kým skutečně jsme.

Dvě znamení, která nelžou

1) Jak jedná s lidmi, od kterých nemá co získat

Nespěchejte a pozorujte interakce s lidmi v diskrétních rolích: s uklízečkou, rozvážečem, pokladním, číšníkem, cizincem, který se ptá na cestu. Respekt , trpělivost a empatie, které projevíte, pak mluví hlasitěji než jakékoli prohlášení. Pokud se však objeví arogance , drsnost nebo pohrdání , maska ​​sklouzne a podstata vyjde najevo. Pevný charakter nerozděluje lidi do kategorií; nebere ohled pouze na ty vlivné.

2) Reakce na frustrace, zpoždění a nekontrolovatelné situace

Život nevyhnutelně přináší chvíle, kdy se věci nevyvíjejí podle plánu: nekonečná fronta, drobná chyba, pozdní dodávka, nahromaděná únava. Někteří okamžitě hledají viníky a udeří na prvního, koho potká. Jiní se zhluboka nadechnou, kladou otázky, hledají řešení a zachovávají si civilizovaný tón. Rozdíl ukazuje emocionální zralost , míru sebeovládání a sílu zachovat soulad mezi tím, co říkají, a tím, co dělají.

Charakter se nezkouší ve slavnostních chvílích, ale v malých gestech: když nemáte co získat a když jste vystaveni zkoušce.

Malé indicie, které stojí za to sledovat

Způsob, jakým děkuje. Nejen když dostane důležitou službu, ale i za maličkosti : sklenici vody, podržené otevřené dveře, nepodstatnou informaci. Včas vyslovené „děkuji“ je známkou vnitřního vzdělání .

Reakce na drobnou nespravedlnost. Když se ostatní dopustí neúmyslné chyby, vyberte si mezi zvýšením hlasu a stručným a klidným vysvětlením. První možnost je známkou zraněné hrdosti ; druhá pak vyrovnanosti .